Spoluvytvářím výcvik OPEN VOICE
Slunovrat. Pokračuju v Open Voice výcviku. Stávám se součástí nového kmene. Vnímám, jak se formuje nové pole. Nový potenciál.
První setkání je prvočakrové. Přivítá nás bouřka. Broumovský klášter. Náš “chrám”. “Naše” zahrada. NAŠE hluboké tóny duní prostorem. Jejich vibrace nás odevzdává zemi a vrací se zpět do našeho masa a kostí.
Ladíme se na frekvence země/ze mě. Spojíme se s kořeny. A při společném subharmonickém souzvuku je to jako by se zaplétaly.
Zažíváme, jaké to je být primitivem, které se vyvíjí ve složitější formy. Postupně získává možnosti pohybu, intuici. Zkoumá možnosti interakce.
Zažíváme, jaké to je, být miminkem, které poznává možnosti vlastního pohybu. Učí se postavit, chodit, padat, běhat…
Zvědomíme si, jaké úsilí život vynaložil, abychom byli dnes tady spolu. Jaké to je, když můžeme pevně a pružně stát na nohou.
A můj vlastní proces? To byla velmi intenzivní “jízda”.
Tělo řeklo, co by potřebovalo. Kde je stažené. Kde to neproudí. Jako by mapovalo trauma a kreslilo jeho mapu. Mapu časoprostoru, který mne k smrti děsí. Od konečku prstů se nese fasciemi až k pramenům vlasů.
Dech řekl, kde potreby těla překračují jeho možnosti. Kvůli všemu tuku, který ssebou vláčím na potom.
Hlas mi dovolil se těch míst uvnitř sebe jemně dotýkat. Vytvářet té duté trubce více prostoru. Opečovat se. Ukotvit se v sobě. Vnímat pevné základy pro emoční základnu, kterou mohu vytvářet i nést.
Mozek se mi pokoušel namluvit, že jsem tlustá, stará, tvářím se jako buldok a smrdím jako lev. Panika! Co budu dělat? Chci se přece těm novejm lidem líbit. Co když mě nepřijmou? Maskuju si břicho šátkem. Fňukám si, že mi fyzická aktivita triggeruje trauma.
V Kundalini meditaci se pak to trauma ozve. Když nechám tělo volně třást, stažená místa se stahují v křeči a zbytek kolem nich vlaje. Můj narušený střed. Vnímám jej svým tělem v pohybu. V rámci tance se do těch míst vydám svým dechem. A zkoumám možnosti pohybu v různých osách. Představuju si, jak mým středem volně proudí vlna Kundalini energie. Nechám při tom zvuky volně vycházet. Probudí to pocit hravosti, smyslnosti, touhy po sblížení. Po fakt dlouhé době.
Jenže mam někde v těle otisknuté, že není bezpečné tohle cítit. Kdy jsem se tak cítila? Lehnu si do uvolnění a tělo přehraje to, čemu se mysl vyhýbá. Můžu s tím zůstat. Přijmout se. Znásilněná. Uvolnit se do toho. Je vůbec možné to někdy rozpustit? Integrovat to? V tomhle životě?
Odevzdávám tohle všechno svým kořenům. Chvíli stojím stranou, kmen pozoruju. Vnímám se. Otevírám se možnostem. Připomenu si, že mít nohy od sebe, když nechci, není v pohodě. Že pod tím tukem můžu pořád vnímat sama sebe, své boží tělo. Že jediný pohled do něčích očí umí otevřít srdce i rozklepat kolena. A kudy se jde do smyslnosti, pokud bych se opravdu odvážila se tam vydat.