můj výcvik OPEN VOICE
1.čakra
Díky výcviku jsem si rozvzpoměla na své kořeny. Na to, že jsem. Organická, z masa a kostí, teď tady. Prvočakrové hluboké tóny mi pomáhaly se spojovat se svým prapůvodem a procítit své kořeny. Potkala jsem své největší strachy a opartně se jich začala dotýkat. Proces trval asi rok a něco. S každým dalším během výcviku jsem se k hlubokým tónům vracela pokaždé jinak, z jiných míst v těle. Tak jsem průběžně hledala, jak kapacity svých kořenů rozšířit.
Našla jsem jedno místo v přírodě, které poskytlo naprosté soukromí. Nádhernou zahradu pro zvučení. Navázala přátelství s jedním překrásným dubem. V meditacích mi pomohl prožít spojení se svými kořeny. A nekompromisně navrhl, že pokud jsou mé kořeny shnilé, že si mám vytvořit nové a ty shnilé pak hojit, až budu vyživená.
2.čakra
Ta zahrada se pak stala širokou základnou pro mé emoce. A nechala mne svou minulost jemně rozpouštět v jejích základech. Druhočakrový běh výcviku byl velmi intenzivní. A umožnil nám prožít a prozkoumat jednotlivé emoce, nálady a narušenosti skrze zvuky. Moje ztuhlé tělo mohlo vypustit velkou dávku vzteku, několik dávek smutku, trochu zběsilosti. Opatrně jsem se na okamžiky vydala do smyslnosti a do radosti. Hrábla jsem si na dno, tak mě tělo odměnilo pásovým oparem přes půl zad. Po návratu z výcviku si mne zahrada znovu zavolala. Šla jsem za svým dubem, sdílela s ním svou zvukovou meditaci a on mi pak dal kámen, který měl mezi kořeny. Aby mi v meditacích pomáhal s uzemněním. Zahrada mi v meditacích promítla můj vztah s otcem a můj životní příběh s muži. To bylo hard...
3. a 4.čakra
Proběhl slunovrat. Má milovaná zahrada vydechla a uložila se k odpočinku. Přestala jsem pracovat a také se uložila k odpočinku. Se záměrem nechat věci, ať se stanou. Se staženým ocasem. Přišel výcvik a s ním překvapivé zjištění, že 3. čakra a její zvuk budou o tom, že přináším sama sebe a spojuji se s okolím. Přišla velká únava. A rezistence. Tělo se plnilo alergickou rýmou z ventilace. Takže jsem se přinášela jen na půl plynu a bála se, že o výcvik přijdu. Uvědomila jsem si, jak se mi zvučením mění život. A co když pořád nejsem dost? Umím dát jasné pokyny? A kdy jsem dominantní a kdy submisivní?
V meditaci za mnou přes propojení s kořeny přišel můj dědeček a připomněl mi, jak pečoval o své nemocné srdce. Byl pak v duchu se mnou, když jsme prostřednictvím dechu svá srdce na výcviku jemně otevírali. Pomohl mi ustát, když jsme se na sebe vzájemně ladili. Zůstávat déle otevřená. Dávat a přijímat.
V zahradě zahnízdila sova. Dala mi své pírko a vnesla mi do mých meditací trochu moudrosti. Vyslechla bulení o vztahu s otcem a citlivě se ptala na "mé" "muže". V meditaci mi pak společně s dubem přivedli mé vnitřní dítě. A to dítě řeklo: To sis jako myslela, že to půjde dál beze mě?
Ve zvukové meditaci kromě hlubokého uzemění a emoční základny zkoumám také, jak zní, když sama sebe přináším na světlo. Když sama sebe zrazuji, když se odevzdávám, když toužím po moci... A také, jak zní, když sama sebe opečovávám, uvnitřňuji se, nebo se sdílím. Nořím se do improvizovaných písní a svým pohybem v souladu s dechem vytvářím a podporuji svůj zvuk. Vibracemi zvuku se přitom jemně masíruji zevnitř. Můj nervový systém to zklidňuje, rozhýbu se a protáhnu.
5.čakra
Výcvik tentokrát ukázal kousek z toho, čemu o sobě věřím. Kdy jsem real a kdy fake. Kdy jsem witch a kdy bitch. Stydím se. Mockrát se přistihnu při nějakém přesvědčení. Potkávám se se svým stínem. Hnus. Je těžké jít jakkoliv dál. Vše pouštím. Ale přesto se hodně děje. Zůstávám se svým studem, strachem z odhalení, že budu vidět. Píšu tenhle web a lákám tě dál. Chceš zkusit, jak je na tom tvůj hlas? Prozkoumat, co dokáže?
Sova mi na rozloučenou přivedla ukázat dvě soví děti, nechala mi tu druhé pírko a další den už je v hnízdě nic neudrželo. Ukázala mi, že někdy je přesně ten správný čas, kdy vyletět.
Zvuková meditace má teď častěji rytmus a můj witch mode mi tam přináší více slov s významem. Přistihnu se při nějakém přesvědčení, a můj hyperaktivní mozek hned začne třeba rappový diss o tom, že já jsem největší p*** na zemi. Tak to je teď nové, že se meditace promění, do jakési zajímavé hravosti. Začala jsem zapojovat mikrofon a modulaci hlasu různými efekty, looper a jiné hrátky s elektronikou.
A moje milovaná zahrada se chystá na prodej. Zvučím v ní a prožívám ji naplno, loučím se a děkuji. Možná ještě příště... Nevím.
6.čakra
V očekávání výcviku OPEN VOICE k 6. čakře a jejímu zvuku se oblékám do indigové. Můj projekt už je venku dva dny. Potkávám se se svým strachem být viděna, hodnocena... A jsem dost dobrá, jaká jsem? Teď tady? Formují se představy o workshopech, které chystám s kamarádkou. Nebo sama? Vlastně nevíme, jestli v tom souzníme... Tak to necháváme uzrát. A možná, že se někdo ještě nějak přidá. Těším se, jaké to v naší skupině bude, až se ne sebe navzájem zkusíme jemně ladit... Když se budeme svými hlasy navzájem inspirovat, otevírat se, souznít...
Po týdnu se vracím z výcviku. Bylo to vůbec nejhlubších a nejnáročnějších pár dnů za celé ty dva roky. Uvědomila jsem si, že se vlastně v rámci každé čakry, v rámci každé své kvality hlasu, potkávám hodně se svým studem. Že se vždy nějak silně připomene. V rámci jednoho souzvučení mi kamarádka dodala odvahu otevřít k mému studu dveře, dotknout se ho v jeho prapůvodní podobě. Vibracemi svého hlasu jsem se něčeho dotkla. Přišla za mnou Irenka jako malá holčička a říkala: To já jsem ta ostuda. A mě došlo, že jsem stud kdysi přijala jako součást vlastní identity. Takže se stydím i jen tak bejt. That was a huge one. Jako kdybych pootevřela oči a začalo se mi rozkrývat, kde všude tohle zjištění má dopad. Jak se vyhýbám lidem, různým situacím, navazování vztahů. Kde mi zahalila mozek dissociace a kde unikám k závislostem. S velkou vděčností v srdci a obrovskou pokorou si uvědomuji, jak mocný nástroj pro sebepéči a duševní hygienu náš zvukový aparát představuje. Moje tělo bojuje s prochladnutím a infekcí a já zůstávám se svým studem, který každý den mockrát potkávám. I přesto se to celé děje a rodí se ZPĚV DUCHA, překrásný projekt, který ti pomůže se naplno rozeznít.
Tak si teď představuji, že tam někde jste. A jsem tu se svým studem. Že vás chci potkávat, ale co když pořád nejsem dost ... Jaké to asi bude. Všechna setkání, plánování, workshopy. Cítím teď silné spojení se svou skupinou, se kterou nyní ukončujeme OPEN VOICE výcvik. A vysílám přání, jestli by někdo rád na společném workshopu třeba souzvučel. Ten workshop by byl o zvukové meditaci a postupně by rozkrýval, jak si zvučet jednotlivé kvality hlasu a zároveň se vzájemně ladit. A prozkoumali bychom, jak přitom dýcháme a co se nám ozve v těle.
A mezitím se to děje. Dnes třeba krásná zvuková meditace, bez hudby. Jen klientka, mikrofon a na mixu efekt ping pong, 120 bpm. Krásně se uzemnila za doprovodu svého hlubokého tónu. Zkoušela, které pozice a pohyby těla ji pomohou, aby tón zněl. A taky, kde je třeba se více odevzdat, aby bylo možné tón trochu ladit, tvořit melodii. Pak si pohrála s rytmem, který efekt ping pong vytváří. Takové to echo, které jde střídavě z jedné/z druhé strany. Při vysokých tónech přišla rozladěná čarodějnice, tak jsme se zklidnily do pomalé písně a jemně se naladily do srdce. Pak už byly vysoké tóny překrásné. Nechaly jsme se unášet pomalou písní a jemně si zvukem promasírovaly krk. Tak nějak automaticky jsme se doladily do tóniny písně, kterou spolu zpíváme.
Poprvé jsem si uvědomila, že to naše hlasové ladění + to echo opravdu znělo, jako zvuk ducha, takovej ten z filmu. ZPĚV DUCHA jako název tedy sedí :-D
Přišla zima a s ní závěrečná zkouška mého výcviku. Jen moje osobní. Potkala se se strachem, studem, svým stínem (tedy trochu). Byla jsem rozladěná, podrážděná, často odpojená. Něco se dělo.
"Moje" sova mi před časem řekla, že až projdu nějakým procesem, co mě čeká, přivede mi do srdce kočku. Přesně to se stalo. Moje kočička, která mě už od koťátka učila bezpodmínečné lásce, mě požádala, abych ji doprovodila k duhovému mostu. Řekla, že se moje srdce naplno otevře lásce a stará zranění budou zahojená. Čas se zpomalil a okolní svět pozvolna utichl. Zvučela jsem jí a svým dotykem a dechem tišila její bolest. Naposledy jsme vrněly. Začala vznikat pomalá ukolébavka, která nás nesla tím zvláštním časoprostorem stále výš. Nakonec jsme se ponořily do ticha a sdílely jen svou přítomnost v lásce a ve všeobjímajícím míru. Pak proklouzla na druhou stranu. Řekla, že to trauma, které vláčím životem, si odnese ssebou. A že mám s láskou pečovat o své srdce i o své ledviny. Začalo sněžit...
Uložila jsem ji na zahradě pod stromy. "Moje" sova se vrátila, aby mi poskytla svou tichou společnost. Chodím zapalovat svíčku a zpívat o lásce, vděčnosti a stesku.
7. čakra
Nastal čas zakončit náš výcvik. Stalo se to. Bylo to překrásné. Naplno jsem si uvědomila celou tu cestu, kterou jsem prošla. Celý příběh v rámci kterého se z vyhořelé trosky stala hlasová kočka (koučka). Stojím pevně ukotvená na svých nohách. Umím vytvořit bezpečný prostor. Mám kapacitu pro vyjádření svých emocí. Pečuji o své vnitřní dítě. Mám odvahu ukázat, co ve mě je. Jsem sama sobě terapeutkou i kamarádkou. Cítím velkou vděčnost.
Moje překrásná učitelka, Komala de Amorim, mě s obrovskou láskou a otevřeností prováděla celým výcvikem. Byla pro mne velkou inspirací. Z celého srdce děkuji.
V rámci posledního modulu výcviku jsem si mohla vyzkoušet práci se skupinou. Náš kmen byl během dvou let dobře rozezvučený. A čakrově rozdýchaný. I tak to byla výzva, předat něco za 20 minut. Tolik různých způsobů dechu, tolik vizualizací. Tolik možností v hlase. Tolik způsobů, jak rozpouštět trauma v těle. Daly by se na to udělat workshopy. Nebo meditace s tréningem. Na přípravu jsem se před odjezdem soustředit nedokázala, tak jsem se jen naladila na ten proces s mojí kočkou. To ona mi ukázala, jak se jemně naladit do srdce. Zvukem tak jemným, že je možné v něm zaslechnout srdeční rytmus. Skupina se na něj může ladit taky. Vytváří tak společné pole, jako to dělají magnety. A moje kočička mi ukázala, že když se pevně ukotvím a nadechnu se z kořenů, můžu si dechem a vrněním vytvořit emoční polštář, kolébku, zahradu... Tak jsem svému kmenu sdílela, jak se nadechovat, stát se dutou trubkou a vnímat v sobě ten prostor (obrázek "koblihy"). Když jsme se dechem ukotvili, poprosila jsem kmen, jestli by mne svým souzvučením podpořil, abych mohla zvučet loučení s mojí malou kóčou. Požádala jsem o pomoc, abych se mohla opečovat. A pak jsem se tomu procesu jen odevzdala a nechala zvuk hlasu znít.
Do výcviku jsem se přihlásila, abych se znovu dokázala otevřít lidem. Zažít jejich blízkost. Dát svému tělu možnost zažít pocit bezpečí a zároveň zůstat autentická. Zažít, že já můžu jen být sama sebou a je to v pořádku. Že mě u toho může někdo vidět a slyšet. Našla jsem způsob, jak zazpívat, čím procházím. Dokážu se lidem podívat do očí. Bojím se u toho. Můj kmen to slyší a já vnímám, že jsem v bezpečí.
Zpívala jsem píseň o doprovázení kočičky k duhovému mostu. Díky mikrofonu jsem mohla zpívat velmi jemně. Díky skupině jsem se mohla ladit na vysoké tóny, které mou píseň nesly. Ta malá holčička ve mě se mohla s kočičkou rozloučit. A já jsem jí díky své zvukové meditaci poskytla prostor, aby se mohla rozloučit a měla se při tom o koho opřít.
Druhý den za mnou kočička přišla při čakrovém dýchání. Lehla si tam, co vždycky. Srdce na srdce, břicho na břicho. Vrněla. Hladila jsem její překrásný kožíšek.
Ten den kmen losoval pořadí a každý pak mohl zpívat píseň a do ní improvizovat. Nic jsem si nepřipravila a nějak cítila, že to tak má být. Naladila jsem se do srdce. Tam se vždycky něco jemně ozve. Přišel smutek, trochu strachu ze ztráty, strachu z proměny. Potřeba loučení. Chtěla jsem jej opravdu vnímat. Opravdu se propojit s každým. Zazpívat své neurodivergentní Ahoj a Chybíš mi. Dotýkala jsem se rukou a nesla své srdce dokola svým kmenem. Zpívala píseň o odcházení. Zalila mě velká vděčnost, že jsem toho mohla být součástí. A s touto vděčností jsem své srdce odevzdala Komale, které vděčím za tyhle dary, co v sobě objevuji. Za to, že nás jemně provází a svítí nám na cestu.
Teď je ze mě diplomovaná kočka. Můžeš mi zavolat, nebo napsat. Dělám hlasové meditace, propojuji dech s pohybem. Otevírám lidem hlas. Je to moc příjemné, je to super zábava a taky to nikdy není nudné (improvizace=nekonečný dopamin).
Láska klepe na dveře, kdo jí srdce otevře?
Tiše vejde do dveří přes slzy a trápení
a kdo na ni uvěří, toho štěstím odmění.
